Týden 23 - 2026

V pondělí panička vařila polívku a rozhodla se, že se se mnou rozdělí o trochu kuřecího masíčka. To byla dobrota. Než jsem se nadál, bylo pryč. Naštěstí něco zbylo i na druhý den, takže jsem měl kuřecí reprízu. Kéž by se polívka vařila každý den. V úterý večer jsme s páníčkem objevili na schodech před panelákem holuba. Seděl asi na pátém schodě a choval se nějak divně. Neutíkal, neuletěl, jen se schovával. Vypadal zmateně. Asi měl za sebou střet s místním kocourem. Normálně bych ho asi trochu prohnal, ale tentokrát mi ho bylo líto. Tak jsem ho nechal být. Páníček mě pochválil, že jsem šikovný kluk. To se neposlouchá špatně. Středa začala hodně podivně. Už ve 4:47 jsem chodil po bytě sem a tam. Potkal jsem páníčka na chodbě, který zrovna vstával do práce. Chvíli mě hladil a drbal za ušima, jenže pak se mi udělalo špatně. Začal jsem se hrbit a pumpovat. Bylo jasné, že bude zle. Něco málo jsem vyzvracel a panička byla okamžitě vzhůru taky. Raději jsme šli ven. Jakmile jsem se dostal na druhou stranu silnice, přišla pořádná úleva. Taková nálož se jen tak nevidí. Hned mi bylo o něco lépe. Jenže tím to neskončilo. Kolem osmé jsem hodil další šavli na koberec a pak ještě jednu u dveří. Panička mi nabízela piškoty, ale neměl jsem na ně ani pomyšlení. Zalezl jsem pod deku a usnul. Odpoledne už bylo mnohem líp. Na procházce jsem běhal za míčkem a dokonce jsem si vzal i jednu piškotku za aport. Když jsme ale přišli domů, na další jsem už náladu neměl. V pátek jsme šli s paničkou do obchodu a po cestě jsme narazili na malou kavku. Stála na chodníku a řvala na celou ulici. V tu chvíli se ve mně probudil pradávný lovecký instinkt. Byl jsem připraven vyrazit. Jenže panička měla jiný názor. Takže z lovu nebylo nic. Zase promarněná příležitost. V sobotu ráno přišel další díl oblíbeného seriálu „Max a prášek proti klíšťatům“ (minulý týden to byl prášek na odčervení). Jakmile jsem ho uviděl, bylo mi jasné, že to nedopadne dobře. Odpoledne bylo strašné vedro. Místo aportování jsem raději odpočíval ve stínu. Jenže pak se na poli objevil nějaký kluk na motokáře. A to mi teda vadilo. Rozběhl jsem se za ním a štěkal jak poplachová siréna. Málem jsem mu vběhl pod kola. Panička na mě křičela, ale já byl v plném pracovním nasazení. Naštěstí všechno dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo. V neděli ráno jsem zase pochodoval po bytě sem a tam. Páníčkovi to bylo podezřelé, takže mě okamžitě vzal ven. A dobře udělal. Hned jsem zalezl do trávy a začal se točit na místě. To je jasný signál, že se blíží velká událost. A taky že ano. Takové bobo se nevidí každý den. Jenže pak jsem ještě na chodníku zvracel. A než jsme došli domů, přidal jsem ještě jedno bobo. Nebojte, nic jsem nesežral. To byla jen moje tradiční reakce na prášek proti klíšťatům. Jenže tím klíšťatová kapitola neskončila. Odpoledne našel páníček jedno klíště pochodující po mém ocase. A když jsme si doma lehli k odpočinku, objevil další, tentokrát na zádech. Takže prášek jsem snědl, bylo mi po něm špatně a klíšťata si stejně přišla na návštěvu. Tomu říkám výborný obchod. Večer jsem si ale všechno vynahradil. Potkal jsem Anču a Maggie a lítali jsme spolu s balónky. Pak jsem Anče zabavil klacek. A protože byl teď můj, nechtěl jsem ho vrátit. Když se přiblížila moc blízko, dal jsem jí to vrčením jasně najevo. Maggie mezitím vylila skoro celou misku s vodou. Já měl žízeň, Anča taky, ale Maggie se rozhodla, že voda je přeceňovaná věc. Dokonce Anču odstrkovala zadkem, aby se nemohla napít. Pak dorazila ještě Vanda a z obyčejného venčení se stala pořádná psí párty. Domů jsem šel už pěkně utahaný. Max