31. 5. 2026
V úterý jsem při večerní procházce objevil pod balkonem něco úžasného. Malou starou rybu. Nevím, jak se tam dostala, ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že nádherně smrděla.
Okamžitě jsem se v ní začal válet. To byla paráda. Převaloval jsem se sem a tam a užíval si každou vteřinu. Páníček se na mě ale z nějakého důvodu netvářil moc nadšeně. Pořád něco říkal a snažil se mě od té ryby dostat pryč. Vůbec nechápu proč.
Doma následovalo kázání a pak jsem zahlédl paničku se žínkou v ruce. V tu chvíli mi bylo jasné, že situace je vážná. Vzal jsem čáru. Nakonec mě ale stejně dostali. Naštěstí to nedopadlo tak hrozně, jak jsem čekal.
Ve čtvrtek jsem byl s páníčkem na procházce pod Miřejovicemi a běhal jsem na volno. Najednou mezi baráky vyšla srna. Normálně si tam pochodovala, jako kdyby jí to celé patřilo.
Já se úplně zapíchl do země a jen na ni koukal. Ani jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Než jsem se vzpamatoval, zmizela mezi protějšími domy. Samozřejmě jsem šel všechno pořádně očichat a zjistit, co tam vlastně dělala. Vyšetřování ale bohužel nepřineslo žádné výsledky.
Večer jsem mezi zaparkovanými auty objevil ježka. Toho už znám, ale stejně jsem ho musel důkladně očuchat. Člověk nikdy neví, jestli se od minule nějak nezměnil.
Krátce nato jsem se začal drbat. Doufám, že jsem od něj nechytl nějakou blešku. To by mi ještě scházelo.
V sobotu ráno přišel boj o prášek na odčervení. Tyhle věci mi nechutnají a nebudou mi chutnat nikdy. Rozkousal jsem ho a okamžitě vyplivl.
Panička se mi ho snažila narvat do tlamy, ale neuspěla. Mám totiž stisk jak svěrák. Chvíli jsme oba bojovali o každý centimetr. Nakonec ale nastoupil páníček. Ten nevedl žádné dlouhé diskuze. Kousky prášku skončily hluboko v krku a bylo po bitvě. Bohužel jsem prohrál.
Odpoledne bylo takové vedro, že se mi ani nechtělo aportovat míček. To už musí být opravdu horko. Místo běhání jsem vyhledával stín. Chvíli jsem ležel pod jedním stromem, pak jsme se přesunuli pod další a později zase pod jiný. V podstatě jsme putovali od stínu ke stínu.
Asi ve třetím stínu jsem objevil něco zajímavého. Nevím přesně co to bylo. Možná konec slepýše, možná ocásek ještěrky. Každopádně to mělo velmi zajímavou vůni. Tak zajímavou, že jsem do toho začal šťouchat čumákem a snažil se to ulovit.
Už už to vypadalo nadějně, ale páníček byl rychlejší. Takže jsem ostrouhal. Nezbylo mi nic jiného než se vrátit do stínu a pokračovat v odpočinku.
V neděli mě to zase táhlo za hárající fenou. A pořádně. Jel jsem jak mašina a neslyšel napravo ani nalevo. V tu chvíli by mě nezastavila ani dopravní značka.
Na konci jsem už jen čekal na páníčka. A pak jsem ji konečně uviděl. No jistě. Hárala. To mi bylo hned jasné. Musím uznat, že byla opravdu pěkná.
Takže shrnutí týdne? Vyválel jsem se v rybě, vyslechl si kázání, potkal srnu, vyslýchal ježka, prohrál boj s práškem proti klíšťatům a nakonec urazil několik kilometrů za jednou hezkou fenkou. Prostě normální týden v mém světě.
Max
Maxův svět
Ve čtvrtek jsem byl s páníčkem na procházce pod Miřejovicemi a běhal jsem na volno. Najednou mezi baráky vyšla srna. Normálně si tam pochodovala, jako kdyby jí to celé patřilo.
Já se úplně zapíchl do země a jen na ni koukal. Ani jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Než jsem se vzpamatoval, zmizela mezi protějšími domy. Samozřejmě jsem šel všechno pořádně očichat a zjistit, co tam vlastně dělala. Vyšetřování ale bohužel nepřineslo žádné výsledky.
Večer jsem mezi zaparkovanými auty objevil ježka. Toho už znám, ale stejně jsem ho musel důkladně očuchat. Člověk nikdy neví, jestli se od minule nějak nezměnil.
Krátce nato jsem se začal drbat. Doufám, že jsem od něj nechytl nějakou blešku. To by mi ještě scházelo.
V sobotu ráno přišel boj o prášek na odčervení. Tyhle věci mi nechutnají a nebudou mi chutnat nikdy. Rozkousal jsem ho a okamžitě vyplivl.
Panička se mi ho snažila narvat do tlamy, ale neuspěla. Mám totiž stisk jak svěrák. Chvíli jsme oba bojovali o každý centimetr. Nakonec ale nastoupil páníček. Ten nevedl žádné dlouhé diskuze. Kousky prášku skončily hluboko v krku a bylo po bitvě. Bohužel jsem prohrál.
Odpoledne bylo takové vedro, že se mi ani nechtělo aportovat míček. To už musí být opravdu horko. Místo běhání jsem vyhledával stín. Chvíli jsem ležel pod jedním stromem, pak jsme se přesunuli pod další a později zase pod jiný. V podstatě jsme putovali od stínu ke stínu.
Asi ve třetím stínu jsem objevil něco zajímavého. Nevím přesně co to bylo. Možná konec slepýše, možná ocásek ještěrky. Každopádně to mělo velmi zajímavou vůni. Tak zajímavou, že jsem do toho začal šťouchat čumákem a snažil se to ulovit.
Už už to vypadalo nadějně, ale páníček byl rychlejší. Takže jsem ostrouhal. Nezbylo mi nic jiného než se vrátit do stínu a pokračovat v odpočinku.
V neděli mě to zase táhlo za hárající fenou. A pořádně. Jel jsem jak mašina a neslyšel napravo ani nalevo. V tu chvíli by mě nezastavila ani dopravní značka.
Na konci jsem už jen čekal na páníčka. A pak jsem ji konečně uviděl. No jistě. Hárala. To mi bylo hned jasné. Musím uznat, že byla opravdu pěkná.
Takže shrnutí týdne? Vyválel jsem se v rybě, vyslechl si kázání, potkal srnu, vyslýchal ježka, prohrál boj s práškem proti klíšťatům a nakonec urazil několik kilometrů za jednou hezkou fenkou. Prostě normální týden v mém světě.
Max