24. 5. 2026
V pondělí v podvečer jsem šel klasicky zkontrolovat svůj revír. Nic neobvyklého. Očuchat rohy, zkontrolovat chodníky a zjistit, kdo se kde zase podepsal. Jenže pak přišel moment, který mi dost zvedl ego. Potkal jsem dvě fenky a začali jsme si spolu hrát. No a ony se normálně o mě poprali.
V tu chvíli jsem si připadal strašně důležitě. Stál jsem tam mezi nimi jak nějaká psí celebrita a říkal si: „No Maxi, ty jsi ale frajer.“ Musím uznat, že když se dvě fenky začnou přetahovat o moji pozornost, člověku… teda psovi… to docela zvedne sebevědomí.
V úterý jsem dostal novou hračku. Interaktivní dávkovač granulí ve tvaru kachny -
slow feeder. Páníček měl asi pocit, že mě to zaměstná na půl dne. Jenže já okamžitě přišel na to, jak se to ovládá. Normálně jsem začal šlapat na pedál a granule padaly ven jedna za druhou.
Páníček na mě chvíli koukal stylem „to není možný“ a já mezitím luxoval granule jak profesionál. Ta kachna podle mě čekala delší odpor. Chudák netušila, s kým má tu čest.
Ve čtvrtek jsem byl úplně ve svém živlu. Na procházce jsem potkal tolik fenek, že jsem pomalu nevěděl, kam koukat dřív. To byla radost. Ocas jel na plný výkon a já se snažil působit co nejvíc důležitě a charismaticky.
Dokonce jsem jedné fence ukradl dobrůtku, která byla určená pro ni. Jenže ona tam jen seděla a koukala, tak jsem si řekl, že je škoda nechat takovou příležitost ležet ladem. Tak jsem si pro tu dobrůtku prostě přišel já. Bylo to rychlé, čisté a profesionální.
A aby byl den ještě lepší, potkal jsem potom i Kima. Ten už zase vypadá skoro normálně a je vidět, že návrat ke granulím mu psychicky hodně pomohl.
V sobotu odpoledne jsme se vraceli z procházky a najednou jsme si s páníčkem všimli na vysokém stromě dvou obrovských včelích hnízd. Ten zvuk bzučení byl tak silný, že mi to málem přerušilo kadění. A to už je co říct.
Okamžitě jsem na tu divnou hučící věc štěknul, protože někdo přece musí chránit situaci. Jenže páníček mě hned táhl pryč, aby náhodou nedošlo k nějaké katastrofě. Upřímně? Asi měl pravdu. Kdyby se ty včely naštvaly, tak bych nejspíš vypadal jak nafukovací balón.
Takže shrnutí týdne? Dvě fenky bojovaly o moji přízeň, kachna přišla o granule, jedné fence zmizela dobrůtka a v sobotu jsem málem dostal zvukový šok od létající armády.
Max
P.S.: A nezapomeňte na nové video
Max vs. míček s ocáskem.
Maxův svět
V úterý jsem dostal novou hračku. Interaktivní dávkovač granulí ve tvaru kachny - slow feeder. Páníček měl asi pocit, že mě to zaměstná na půl dne. Jenže já okamžitě přišel na to, jak se to ovládá. Normálně jsem začal šlapat na pedál a granule padaly ven jedna za druhou.
Páníček na mě chvíli koukal stylem „to není možný“ a já mezitím luxoval granule jak profesionál. Ta kachna podle mě čekala delší odpor. Chudák netušila, s kým má tu čest.
Ve čtvrtek jsem byl úplně ve svém živlu. Na procházce jsem potkal tolik fenek, že jsem pomalu nevěděl, kam koukat dřív. To byla radost. Ocas jel na plný výkon a já se snažil působit co nejvíc důležitě a charismaticky.
Dokonce jsem jedné fence ukradl dobrůtku, která byla určená pro ni. Jenže ona tam jen seděla a koukala, tak jsem si řekl, že je škoda nechat takovou příležitost ležet ladem. Tak jsem si pro tu dobrůtku prostě přišel já. Bylo to rychlé, čisté a profesionální.
A aby byl den ještě lepší, potkal jsem potom i Kima. Ten už zase vypadá skoro normálně a je vidět, že návrat ke granulím mu psychicky hodně pomohl.
V sobotu odpoledne jsme se vraceli z procházky a najednou jsme si s páníčkem všimli na vysokém stromě dvou obrovských včelích hnízd. Ten zvuk bzučení byl tak silný, že mi to málem přerušilo kadění. A to už je co říct.
Okamžitě jsem na tu divnou hučící věc štěknul, protože někdo přece musí chránit situaci. Jenže páníček mě hned táhl pryč, aby náhodou nedošlo k nějaké katastrofě. Upřímně? Asi měl pravdu. Kdyby se ty včely naštvaly, tak bych nejspíš vypadal jak nafukovací balón.
Takže shrnutí týdne? Dvě fenky bojovaly o moji přízeň, kachna přišla o granule, jedné fence zmizela dobrůtka a v sobotu jsem málem dostal zvukový šok od létající armády.
Max