Týden 20 - 2026

V pondělí jsem dostal novou hračku. Interaktivní míček s ocáskem. A to byla teda zábava. Lítal jsem kolem něj, skákal po něm a snažil se ten ocásek za každou cenu chytit. Páníček mě u toho natočil, takže se prý brzo můžete těšit na nové video. Večer už byl klidnější. Jen gauč, mazlení a odpočinek po náročném lovu ocáskatého protivníka. V úterý mi páníček hodil na koberec strojek z tančícího kaktusu. Takovou malou hnědou hudební hrůzu. Jakmile se to rozjede a začne hrát ta příšerná hudba, úplně vypěním. Okamžitě na to štěkám a snažím se to rozkousat. Jenže ta potvora vydrží úplně všechno. Podle mě je to vyrobený z tanku. V pátek ráno přišla katastrofa. Přesně v šest hodin jsem potřeboval okamžitě ven na velkou. Začal jsem škrábat na dveře tak intenzivně, že jsem vzbudil paničku. A to je co říct, protože ta většinou chrápe jak dřevorubec. Páníček se mnou okamžitě vyrazil ven. Bylo to doslova za minutu dvanáct. Jakmile jsme dorazili na místo, přišel průjem. Pak druhý. A ještě třetí. Páníček tam chvíli stál s pytlíkem a bylo mu jasný, že tentokrát to prostě nepůjde. Dodnes netuším, proč jsem měl takovou s****u. Naštěstí odpoledne už bylo všechno zase v normálu a bobo bylo ukázkové. Uf. Ale byla to slušná jízda. Když mám podobné zažívací problémy, dostávám syrovou kost s masem a chrupavkami. A to je moje oblíbená léčba. Zabaví mě to na dlouho a ještě mám potom pořádné tvrdé bobo. A sobota ráno? To byl úplný opak pátku. Na procházce jsem zatlačil a najednou ze mě vystřelilo tak tvrdé bobo, že to vypadalo jak výstřel z malého kanónu. Přísahám, že letělo snad čtyřicet centimetrů. Páníček na to jen nevěřícně koukal. Já vlastně taky. Odpoledne jsem šel na velkou procházku a zase jsem jen noroval. Tomu se prostě nedá odolat. Najednou asi šest metrů přede mnou vystřelil z vysoké trávy zajíc, který tam byl schovaný. Já okamžitě vyběhl za ním… teda chtěl jsem. Jenže jsem měl smůlu. Byl jsem na vodítku. Ach jo. A aby toho nebylo málo, do jedné myší nory vběhla malá hnědá ještěrka. Jenže to byla taková rychlost, že jsem ji pomalu ani nestihl zaregistrovat. Cestou domů jsem pak udělal pěkné a předpisové bobo. Takže já byl spokojený a páníček taky. Večer jsem po delší době potkal Kima. No to bylo radosti. Už vypadá mnohem lépe a pomalu se vrací zpátky na granule. Jeho panička říkala, že už je to naštěstí dobrý a že ji to neustálé vyváření dietního jídla už moc nebavilo. Takže Kim má očividně po nemocničním režimu a zase se vrací do normálního psího života. Max