Týden 19 - 2026

V pondělí asi něco špatného sežral na poli můj nejlepší kámoš Kim. Ten vůl zase určitě žral nějaký zaječí bobky. Já jsem se mu to snažil vysvětlit už mockrát, že tohle se fakt nežere, ale on má prostě svou hlavu a láduje se tím pořád. Výsledek byl takový, že skončil skoro půl dne na kapačkách. Teď má na chvíli zákaz chodit do divočiny a drží se radši jen ve městě. Upřímně, ani se nedivím. Ale určitě bude za pár dní zase v pohodě a vyrazí zpátky do terénu. On je totiž tvrdej jak stará kost. V úterý si na procházce páníček všiml velké králice, která seděla přímo na cestě. A já? Nic. Absolutně nic. Protože jsem měl zrovna strašně důležitou práci s balónkem. Když mám balónek, okolní svět přestává existovat. Klidně mohl vedle mě přistát vrtulník a já bych pořád řešil jen balónek. Prý tam ta králice seděla úplně v klidu a koukala na nás. No škoda. Kdybych si jí všiml já, tak by začal sprint století. Králice doprava, já za ní, páníček za mnou a někde na konci by určitě někdo proletěl křovím. Ve středu jsem při večerním venčení pěkně zmokl. Já vodu moc nemusím, takže jsem z toho nadšený nebyl, ale doma přišlo další utrpení - sušení. Páníček mě utíral a ještě mi u toho říkal, že krásně voním jako zmoklý pes. Ten můj pyžmo-smrad mu zjevně dělá moc dobře. Asi to má rád 😂 A ve čtvrtek jsem zase jednou vyděsil okolí. Šla kolem mě jedna slečna a já se jí nejspíš lekl dřív, než ona mě. Tak jsem po ní vystartoval štěkotem jak alarm v supermarketu. Chudák holčina úplně zbledla a pak šla kolem zdi tak přilepená, že vypadala jak nějaký tajný agent na misi. Já to samozřejmě nemyslel zle. Když se prostě leknu, zapne se mi automatický režim „štěkej na všechno“. Kdybych uměl mluvit, tak místo štěkání nejspíš sprostě nadávám jak špaček. Takhle jen dělám rámus a děsím lidi kolem sebe. V sobotu při večerním venčení jsem si při zpáteční cestě počkal, až půjde ven Amber. To je fenka, která se mi líbí, takže když vyběhla ven, byla to velká radost. Hned jsem se jí začal věnovat a poctivě jsem ji očuchával, protože takové věci se přece neodfláknou. Jenže pak se z procházky vraceli moji psí kamarádi. Takové čtyřčlenné komando. Normálně kámoši, všechno v pohodě, ale jakmile se začali věnovat Amber, ve mně bouchly saze. Okamžitě jsem začal vrčet a snažil jsem se je od ní odehnat. Najednou to nebyli kámoši, ale konkurence. No jo. Jak jde o fenku, tak neznám bratra. Kamarádi nekamarádi, Amber byla moje večerní mise a já jsem měl pocit, že musím hlídat situaci. Páníček z toho asi radost neměl, ale já jsem to bral jako důležitou diplomatickou operaci. Max